°jh °jiří hedánek

Začněme slovesným systémem, protože sloveso před­určuje větu a z hlediska významu představuje jakési jeviště, na které se stavějí aktéři a rekvizity. O nich, o dalších větných členech, pak pojednáme níže.

Hebrejské sloveso rozlišuje mužský a ženský rod ve 2. a ve 3. osobě („on“, „ona“, ale i „vy (muži)“, „vy (ženy)“). Čeština rozlišuje rody jen v minulém čase („dělal“, „dělala“).

Odvozené tvary sloves (tzv. kmeny) umějí jednoduše vyjádřit, že něčí děj způsobuje někdo jiný; že děj probíhá silně nebo vícenásobně; také děj reflexivní („se“, „si“), reciproční („navzájem“), pasivní a někdy i různé další odstíny: že někdo jakýsi děj snáší, tvrdí nebo ukazuje.

Naléhavost žádosti nebo rozkazu lze odstínit několika stupni: možno vybízet či žádat, možno rozkazovat a možno naléhavě rozkazovat. Hebrejština dokáže rozlišit bezprostřední zákaz na činnost právě probíhající, anebo stálý zákaz, jakoby obecně daný. U veškerého naléhání lze k dalšímu odstínění přibrat částice („prosím“, „nuže“, „no tak“) anebo připojit příslovce od téhož slovesa. Kromě důrazu může toto příslovce (tvar, který aramejština nemá) na pozici za slovesem vyjadřovat i trvání děje.

Hebrejština velmi často a ráda užívá infinitivy, které zkracují souvětí do hutného výrazu. V češtině takovou větu potřebujeme většinou rozvést samostatnou vedlejší větou. Infinitiv při své stručnosti také dokáže děj rozmanitě odstínit či upřesnit.

Z češtiny jsme zvyklí na rozlišování tří slovesných časů: přítomnosti, minulosti a budoucnosti. To je základní dělení a zůstává takové i v jazycích, jejichž gramatika dokáže časový prostor dělit jemněji. Podobně je na tom i biblická aramejština, ale biblická hebrejština se trochu liší. Časový prostor rozděluje na dvě poloviny a všechny děje, které sloveso označuje, spadají buďto do jedné, nebo do druhé části. (Zdá se vám to málo? Ale vždyť i čeština má tři časy jen u nedokonavých sloves („budu psát“). Dokonavé „půjdu“ a „napíšu“ je formálně přítomný čas, který ale čeština užívá pro budoucnost. Česká dokonavá slovesa rozlišují vlastně jen dva časy.) Ve starověké hebrejštině tyto dvě poloviny časového prostoru (nestejně rozsáhlé) nevyjadřovaly pouze čas („psal jsem \ napíšu“). Vyjadřovaly současně také vid („píšu \ napíšu“) a do jisté míry i způsob („musím psát / mohu psát / možná píšu / ať píšu“). Pod vlivem mateřštiny jsme zvyklí nahlížet čas a vid jako dvě různé kategorie. Ale není to nutné. V hebrejském myšlení to byl jeden celek, ve kterém podle kontextu nabýval na důležitosti význam časový nebo vidový (k němu se mohl připojit i způsob), zatímco druhá stránka významu mohla dočasně ustoupit do pozadí.

(Jak nejlépe vysvětlit fungování starohebrejských „časů“, tedy přesněji onen časově-vidově modální významový komplex, to je oříšek pro lingvisty. Formulace některých gramatik se blíží až tvrzení, že biblická hebrejština vůbec neměla časy, jen vidy. Obecně to jistě není nemožné. Jazyky se bez formálního vyjádření času u slovesa mohou obejít. Nahradí ho lexikálně, výrazy jako „včera, zítra“. Jenže u biblické hebrejštiny to neplatí. Učebnice obvykle musejí zjednodušovat, ale vzít jejich formulace doslova by chápání a hlavně překládání příliš nepomohlo. Časová platnost slovesa není ani v biblické hebrejštině libovolná a pomocí vidů se všechna užití vysvětlit nedají. Angličtí nebo němečtí gramatikové to možná nevycítí, ale v češtině to zjistíme brzy.)

Na jedné straně hebrejština mohla konstatovat děj hotový, uzavřený, jaksi určitý; v podstatě čas minulý. Na druhé straně uměla jednoduše líčit děj nehotový, otevřený, jakoby neurčitý; nejčastěji čas budoucí. Tyto dvě sféry přetrvávají dodnes v arabštině, která ale dodatečnými prostředky dokáže přítomnost, budoucnost, minulost a různé odstíny jednoznačně rozlišit. V hebrejštině k základním dvěma slovesným tvarům už ve starověku přistoupil tvar třetí, původem jmenný (participium), který již tenkrát začal vyjadřovat přítomný čas, aktuálně probíhající (není to tedy vynález moderní hebrejštiny). V arabštině tomu tak není; arabské participium vyjadřuje nikoli přítomnost, nýbrž současnost s nějakými jiným dějem. Hebrejské participium vyjadřuje také současnost (to byla jeho původní funkce), ale nezávisle na jiném slovesném ději dokáže samostatně vyjádřit přítomnost. Hebrejština tedy přítomný a budoucí čas rozlišuje různými tvary.

(Budoucí čas podle mého mínění nekonkuruje přítomnému ve stejné funkci, přestože se to tak někdy žákům tvrdí. „Píšu“ (právě nyní, nikoli občas) a „budu psát“ se hebrejsky nevyjádří stejným slovesným tvarem. To platilo už ve starověku. Dodejme však, že přítomný čas může být značně široká kategorie. Zde uvažuji o přítomnosti aktuální, nikoli habituální ani obecně nadčasové.)

Rozlišování přítomnosti, minulosti a budoucnosti ale tak jednoduché přesto není. Především nejde jen o časy, význam má další složky: vidovou a způsobovou. Překladatel musí rozlišit, v jakém kontextu se která z nich uplatňuje více, a podle toho překládat. Minulý čas je složka poměrně stabilní a s výjimkou vedlejších vět do pozadí neustupuje. Spíše ustupuje jeho složka hotovosti, dokonavosti. Leckdy je minulý čas použit bez zřetele k tomu, zda děj kompletně proběhl či zda byl okamžitý, anebo zda trval. Budoucí čas, nebo chcete-li, tvar pro děj nehotový či neurčitý může být časově maskován kontextem minulého děje a neuplatní se. V takové souvislosti označuje sloveso děj trvající, opakovaný nebo neukončený – i v minulosti. Složka časová se tak neutralizuje, byť to není tak časté, kdežto v jiných kontextech, častěji, se může neutralizovat složka vidová a děj je tak označen jako budoucí bez ohledu, zda má být nedokonavý či dokonavý. Také participium kromě základního významu aktuální přítomnosti a rovněž současnosti s jiným dějem může být užito, aspoň podle mých pozorování, o dějích budoucích. Přítomný čas popisující budoucnost má analogie i v jiných jazycích včetně češtiny („zítra jedeme“).

Nemalou komplikací pro překlad i gramatickou analýzu je to, že užívání slovesných tvarů se poněkud liší v próze a v poezii. Bible obsahuje mnoho poezie. Může překvapit, že až třetina jejího textu je více či méně poetická.

Biblická poezie je natolik zvláštní druh textu, že jí tu věnujeme samostatný prostor. Vyžaduje totiž trochu odlišný způsob vnímání, a to i když je v překladu.

V poetických pasážích se budoucí a minulý čas střídá volněji, než jsme zvyklí z kultur v evropských jazycích. Volněji, a tedy pro nás nečekaně se střídají také gramatické osoby a úhly pohledu. Ostré přechody k této poezii patří; stejně jako občasná neurčitost, nedořečenost, ať už v užití časů anebo v jiných věcech. Náznakovitost a neexplicitnost poezii sluší snad ve všech kulturách. Kromě toho poezie, a nejen hebrejská, potřebuje střídat; o variaci usiluje více než prozaický text. A konečně poezie bývá nadčasová – další důvod pro volné uplatnění časů, kdy u sloves platí víc modalita a vid. Navíc v hebrejštině může jít o reflexi archaického stavu, kdy slovesné tvary mívávaly trochu jiný význam a užití. Biblická poezie má sklon být někdy archaická či archaizující.

Časy mohou být trochu odlišně použity i v otázkách a ve zdvořilostně odstupňované mluvě. Také modalita si někdy patrně vynucuje užití či neužití konkrétního tvaru. Pro hebrejštinu je charakteristické, že modalita (nutnost, možnost, přání) se vyjadřuje buďto ve slabší míře užitím budoucího času (jakoby pro neurčité, nehotové děje či pro líčení jejich průběhu – narozdíl od jejich konstatování), případně od tohoto tvaru odvozenými speciálně modálními tvary. Anebo může silnější míru modality (nutnosti, možnosti, svolení…) vyjádřit výslovně: zvláštní vazbou („na mně jest“ = musím) nebo slovesem („mohu, umím“). Slabší modalita je tak jedním z možných barevných odstínů oznamovacího způsobu a jen citlivost vůči kontextu nám umožní ji vnímat. Často je pouze na překladateli, pro jak určitou formulaci se rozhodne. V jiných kontextech ale modalitu prozrazuje typ záporky anebo další slovesa užitá ve stejné dějové souvislosti, která modální způsob ukazují (ne všechna slovesa jsou stejně zřetelná). Budoucí čas s modálním významem také typicky zaujímá první pozici ve větě. To je poměrně silný indikátor, přestože ani ten není stoprocentní; potvrzení z kontextu je vždy vítáno.

Minulý čas se naproti tomu užívá pro výroky obecné platnosti, pro nereálné podmínky, snad i pro silná přání (?) a typicky zejména pro výroky tzv. performativní, které vyřčením uskutečňují, co říkají („tímto prohlašuji“, „dávám vám“). Biblická hebrejština je formálně vyjadřuje minulostí (jako by byly již hotovy, prohlášení už prohlášeno, dar již dán). V proroctvích se i o vzdálené budoucnosti hovořívá v minulém čase. To je spíše vlastnost žánru než gramatiky, ale motivace je podobná: ohlašovaná událost se popisuje jako hotová.

Zvláštností biblické hebrejštiny, která vlastně překladovou komplikaci nepředstavuje, je užití minulého tvaru pro budoucí čas a naopak. Takové užití je vyznačeno gramaticky jednoznačně, a nepředstavuje tedy problém překladový. Jen bychom se mohli divit, proč k takovému prohození dochází. Je to zbytečné zesložitění? Není, biblické hebrejštině tím vznikl důležitý vyjadřovací prostředek, který nemá např. biblická aramejština (ale měly ho některé okolní starověké jazyky, např. moábština). Pobiblická hebrejština tento prostředek ještě ve starověku ztratila. Zdánlivé prohození budoucnosti za minulost a minulosti za budoucnost vzniklo patrně tím, že kdysi, ještě před zaznamenáním biblické hebrejštiny, splynulo několik různých časů do oněch pozdějších dvou. Vývojově tedy vlastně nejde o minulost za budoucnost a naopak. Jsou to původem odlišné tvary. Důležité je, že ty tvary v textu odlišíme (i když v jednotlivých případech to nemusí být snadné, některé bývají dost podobné). Jazyk tím získal prostředek k vyjadřování soudržnosti děje. Tím se dostáváme k větné skladbě. Ještě než přikročíme k soudržnosti, řekněme několik slov o větě.

V souvětné stavbě převažují v biblické hebrejštině hlavní věty nad vedlejšími. Typické jsou dlouhé posloupnosti vět připojených k sobě dosti neurčitou, obecnou spojkou, kterou není vhodné vždycky překládat „a“. Tato spojka nabývá významu podle kontextu, je to jen signál, že věty k sobě patří v nějakém poměru, ten ale pro účely překladu musí být určen z jiných indikátorů v textu. Je to situace v něčem obdobná modalitě, zmiňované výše: Hebrejština má konkrétnější, určitější spojky, které občas využívá pro silnější vyznačení vzájemného poměru vět. Kde ale poměr je slabší, vystačí se spojkou obecnou. Ta je obecná do té míry, že když chybí, je to zvláštní signál. Jsou-li spolu takto těsně spojena slovesa, první modifikuje druhé jako jakési příslovečné určení. Také u dvou bezespojkově sdružených vět první v souvětí modifikuje druhou.

Okolnost děje, jakousi odbočku s významem nejčastěji příslovečného určení vyjadřují semitské jazyky větou stavovou, kterou z češtiny neznáme. Čeština pro takové významy používá vedlejší věty, kdežto v hebrejštině jde jen o další typ věty hlavní, kterému dává přednost, přestože souvětí s vedlejšími větami umí tvořit také. Raději ale to, co by u nás bylo vedlejší větou, hebrejština zkracuje do vazby s infinitivem.

Jak jsme se zmínili, biblická hebrejština má k dispozici důležitý skladebný prostředek, který někdy ne dostatečně vnímáme nebo oceňujeme, protože na něj nejsme zvyklí z evropských jazyků. Mnoho jiných jazyků světa ovšem dokáže vyjádřit časovou posloupnost děje tak, že po slovese vyznačujícím počátek nějaké dějové souvislosti užívá slovesný tvar vyjadřující, že děj pokračuje. Oním zdánlivě bizarním prohozením minulosti za budoucnost a naopak získala starověká hebrejština dvě sady slovesných tvarů pro pokračování děje v minulosti a v budoucnosti. Výsledek jejich uplatnění je ten, že každé přerušení děje, každá odbočka, každá paralelní dějová linie a dokonce i pouhá dramatická pauza, obtížně vyjádřitelná v evropských jazycích, se ve starohebrejském textu ihned prozradí užitím jiného slovesného tvaru. Díky dvěma různým sekvenčním tvarům může dokonce hebrejština měnit časové a vidové poměry v rámci téže posloupnosti. (Kdežto v jazycích disponujícím pouze jedním sekvenčním časem závisí dějová posloupnost zcela na počátečním slovese.) Není to syntaktická struktura obdobná našim evropským větám hlavním a vedlejším, logika jejich uspořádání je jiná, nicméně význam je těmito slovesy vykreslen sdostatek přesně a názorně.

Tam, kde je sekvence přerušena anebo kde není přítomna, je důležité si všímat, která složka věty je uvedena jako první. Hebrejština má sklon uvádět na předním místě prvky, které z nějakého důvodu lze považovat za velmi důležité. V dějové posloupnosti to musí být sloveso. Mimo ni může jít o větné členy zdůrazněné, o prvky, na které je upřena pozornost (jádro výpovědi), anebo naopak o prvky, které zajišťují spojení s kontextem (východiska výpovědi). Český slovosled by měl být v mnoha případech jiný, aby důrazy a vůbec významovou perspektivu nedeformoval, ale naopak zachytil z oněch detailů, co jen možno. Volný slovosled hebrejský nefunguje sice úplně tak jako český (který často postupuje od východiska k jádru), ale obměnám slovosledu pomáhá ještě jeden prostředek: časté užívání výrazu „hle“, které na jádro výpovědi upozorňuje lexikálně. Překladatel tedy nemusí každý takový výskyt tlumočit „hle“ nebo „hele“. Stačí, když český slovosled upraví tak, aby se prvky v jádře sdělení ocitly na pozici v češtině přirozené.

Hovoříme o jakýchsi prvcích, ale jsou to především jména; rozumí se podstatná a přídavná jména. Přídavných jmen má hebrejština poměrně málo (má ovšem hodně participií, slovesných přídavných jmen, a snadno je tvoří). Soustřeďme se nyní tedy na podstatná jména, kterými hebrejština většinou vyjadřuje i to, k čemu v češtině užíváme jména přídavná.

Podobně jako v češtině rozlišují jména rod mužský a ženský. Ženský rod často plní i úlohu našeho rodu středního. „To“ je často femininum, někdy maskulinum. Některá podstatná jména bývají obojího rodu. A jak tomu u starověkých jazyků bývá (je tomu tak i v řečtině), rody si zachovávají jistou vlastní sémantiku: Mužský rod kromě mužských osob označuje mnohdy i národy, hory, řeky, moře, větry, měsíce, kovy… prostě vše, co je nějak aktivní, činné, má sílu, vládne. Ženský rod naproti tomu mívají země, města (chápané jako matky svého druhu), části těla do páru a pravidelně i věci vnímané jako menší, slabší, sloužící a pečující; ženská bývají též kolektiva a abstrakta. Ženský rod spíš než nějakou ženskost často vyjadřuje odvozenost, druhotnost. Národy se v jazyce často reprezentují jednotlivcem mužem („Judejec“) nebo ženou („dcera judská“).

Podstatná i přídavná jména tvoří jednotné a množné číslo. Méně často i dvojné, a to u párových orgánů a věcí a některých jmen místních (ale jen podstatná jména, nikoli přídavná ani zájmena ani slovesa). Podobně jako v češtině se dvojné číslo bralo později v hebrejštině jako číslo množné (i v češtině „ruce“ vlastně není množné číslo, ale dvojné: „2 rucě, 2 nozě“). Často v hebrejštině věc podle smyslu množná mívá formu čísla jednotného – hebrejština má mnoho tzv. kolektiv (a sloveso u nich může stát v čísle množném, tedy podle smyslu). Např. místo „krav“ bývá „skot“. Některá slova mají význam obojí, např. adam znamená „lidstvo“ i „člověk“. Občas tomu bývá naopak podobně jako v češtině („nůžky, stanovy, Vánoce“). V hebrejštině jsou takové například „obličej“ (= „líce“), „voda“, „život“. Množné číslo někdy jen zesiluje pojem, aniž by označovalo mnohost. Nejznámější je slovo pro „Bůh“ (stejné slovo ve významu „bohové“ má sloveso v množném čísle). Podobně „páni“ může být jen výraznější způsob, jak říci „pán“. Shodou nebo neshodou v čísle mezi podmětem a přísudkem pak hebrejština dokáže vyjádřit jemné odstíny významu.

Koncovky původních 3 pádů v biblické hebrejštině zmizely a k vyjadřování vztahů zůstaly jen předložky a předpony a také (v případě 2. p.) pozice. Proto i příslovečné určení času a místa leckdy nemá zvláštní tvar (kdysi to býval 4. p.). Rozvinutí jména pomocí 2. p. v přívlastku neshodném („Bůh nebes“) je tak těsné (skoro jako v jiných jazycích bývají složeniny), že „Bůh nebes a země“ se musí říci „Bůh_nebes a Bůh_země“. Šlo by to vyjádřit i bez opakování, ale vždy více slovy (např. „Bůh, který [je] v-nebi a-na-zemi“). Překladatel by v těchto případech mohl zkracovat, ale málokterý tak u biblického textu učiní.

Rozvinutí jména přívlastkem neshodným ve 2. p. nahrazuje i nedostatek přídavných jmen. Proto „silný muž“ je „muž síly“, „svatá hora“ je „hora svatosti“. Novější překlady to vědí a překládají tak. Často ale volí raději kompromis: „silný muž“ ano, avšak „hora svatosti“. Naopak leckdy lze jít v překladu ještě dál, protože hebrejsky „silák“ by opět bylo „muž síly“. „Dvacetiletý muž“ nebo „čtyřicátník“ by bylo „muž, syn dvaceti (nebo) čtyřiceti let“. Slovo „syn“ je velmi často jen obecný výraz, který neříká víc, než že vyčleňuje jedince z nejrůznějších množin: „Syn proroka“ nemusí být prorokovo dítě, ale další jednotlivý prorok, typicky prorocký učedník. „Syn tuku“ je „tlusťoch“, „synové vyhnanství“ jsou „exulanti“, „syn lidstva (nebo člověka, adam)“ je prostě „člověk“. „Syn smrti“ je ten, kdo musí zemřít. Podobně „Pražanka“ by byla „dcera Prahy“. „Dcera mého lidu“ je „krajanka“ (což nezní tak poeticky, a tak se to v Bibli nejspíš nedočteme; asi právem).

Takovýchto opěrných slov s oslabeným významem bychom našli více. Při odhadování jejich významu je dobré mít na mysli, že prototypy se mezi jazyky a kulturami liší. Stejně jako v češtině je „cihla“ těžká („padá jako cihla“), ale v angličtině tvrdá („tvrdý jako cihla“), tak v hebrejštině vládne hlava a myslí srdce. Proto nějaký „syn hlavy“ (spíše by řekli „hlava“) je ten, kdo vládne nebo je první. „Myslitel“ by byl „muž srdce“ (a také „charakterní člověk“). „Citlivý muž“ by nejspíš byl „muž ledvin“ nebo něčeho v dutině břišní. Zmiňme ještě, že „den“ také znamená „čas“ a „dny“ znamenají „dlouhý čas“. „Syn dnů“ by byl, kdo žije dlouho.

Pro to málo přídavných jmen hebrejština nevytvořila morfologii stupňování („lepší, nejlepší“). Tyto významy lze snadno vyjádřit kontextem: „lepší“ je „dobrý od_něčeho / než_něco“. „Větší bota“ je „bota velká než_(jiná)“, „množství větší než malé“ by bylo „množství velké od_malého“. „Nejlepší“ je „ten-dobrý“, „nejmenší“ je „ten-malý“, „nejpožehnanější“ je „požehnaná mezi ženami“, „velkokrál“ nebo chcete-li „císař“ je „král králů“, „maxipes“ je „pes psů“, „nejstarší v domě“ by byl „starý domu“. Co by mohlo znamenat „Starý dnů“?

Hebrejština má určitý člen (také aramejština, ale jiný). Za určené se však považuje i podstatné jméno se zájmennou příponou (= čí?) nebo i s předložkou a celou vztažnou větou (= jaký konkrétně?) a také každé vlastní jméno (= kdo konkrétně? kde konkrétně?). „Ta-víra, tvá-víra, Věra a Golčův Jeníkov“, to vše by bylo gramaticky určené.

Zájmena stejně jako slovesa rozlišují mužský a ženský rod ve 3. i ve 2. osobách („vy (muži)“, „vy (ženy)“). Rozlišování není vždy důsledné, někde zdá se mužský rod jako by zahrnoval i sféru ženskou (ostatně, ženský rod je spíš odvozený než vyloženě dámský). 3. osoby („on, ona“, …) se často užívají i o 2. osobách („ty, vy“), pokud oslovení nejsou aktuálně přítomni. Zmínili jsme se, že poezie často střídá úhly pohledu, a tedy gramatické osoby. Hebrejština poněkud rozvinula i zdvořilostní vyjadřování a umí vyjádřit míru společenského odstupu. Proto „já“ se často řekne „tvůj služebník“ a „ty“ bývá „můj pán“ (i v situacích, kdy o žádného pána ani kmána rozhodně nejde).

Protože „můj“, „tvůj“, … vyjadřuje hebrejština jako přípony, užívá jich častěji než čeština. Kde by česky stačilo říci „vezmu si boty,“ v hebrejštině bude „vezmu si své/mé-boty.“ „Mé-boty“ tvoří jeden pojem. Hebrejština může také říci a někdy i říká: „jeho-boty [tj] otce“ ve významu „otcovy boty“, i když by stačilo říci „boty otce“. Jsou to stále 2 slova a spojení „jeho [tj] otce“ se asi postupem času cítilo těsněji než prosté „otce“. Tak se vyjadřuje, a ne nijak výjimečně, i aramejština. Přivlastňovací přípona se může připojit nejen ke jménu, ale i ke slovesu (pak označuje předmět). Přípona se může zesílit samostatným zájmenem: „boty-mé + já“ znamená „boty MOJE“. (Někdy čteme v překladech cosi jako „mé boty, ano moje“, ale to je zbytečné. Zdůraznit vlastnictví někdy prostě neumíme a jindy využijeme třeba slovosled: „boty mé“.)

Hebrejština nemá speciální zvratná zájmena. Leckde tam, kde čeština potřebuje zvratné zájmeno nebo reciproční „navzájem“, hebrejština nabídne zvláštní tvar slovesa. Jindy vyjádří „sobě“ jako „své-duši“ nebo „své-kosti“. „Vzájemně“ čili „jeden druhému“ řekne „druh svému-druhovi“ (= 2 slova), „bratr na svého-bratra“, „sestra sestru“. „Sám“ jakožto „on sám“ bude „on ve-své-kosti“ (opět pouhá 2 slova). Opisování zájmen jinými slovy („nitro, srdce, duše, kost…“) možná nemusí být vždycky zdůrazňovací či zdvořilostní prostředek, ale někdy jde prostě o alternativní, poetičtější vyjádření: „já“ je totéž co „má-duše“ (= 1 slovo).

Hebrejština se obejde i bez neurčitých zájmena „někdo, něco“ a říká prostě „kdo, co“ („jestli kdo ví“ znamená i česky „někdo“). Jindy v tomto významu říká „muž“, „člověk“, „věc“. Takovými pomocnými substantivy s oslabeným významem umí hebrejština vyjádřit mnoho. Na druhé straně má speciální výraz pro „ten-a-ten, XY“, což bychom asi nečekali.

Hebrejština nemá ani vztažná zájmena typu „který, jaký“, jen slůvko obdobné českému „co“ ve větách „boty, co je rád nosím“ nebo „boty, co jim důvěřuju“ (místo „kterým důvěřuji“, „jaké rád nosím“). Hebrejština musí do vztažné věty přidat ještě zájmeno (ostatně čeština v oněch dvou příkladech taky: „je“ a „jim“). Naopak stručná dokáže být hebrejština v tom, že někdy tu vztažnou částici ve větě vynechává, takže vztažná věta není připojena ničím („to je židle sedíš na ní“ místo „na které sedíš“). Stručnost hebrejštiny se projevuje i tehdy, když vynechává zájmeno u slovesa, které ale český překladatel musí doplnit („dělám“ ve významu „dělám to“).

Pro „každý“, „všechen“ a „celý“ má hebrejština jen jedno slovo. S výrazem neurčeným nebo v množném čísle znamená „každý“ („všechen den, všechny dny“ = „každý den“). S výrazem určeným a v čísle jednotném znamená „celý“ („všechen ten-den“ = „celý den“).

K číslovkám poznamenejme, že stejně jako v češtině „2 kafe“ znamenají „2 šálky kávy“ (ale podle situace i „2 balení“), podobně vynechává počítané jednotky i hebrejština. Ačkoli bychom se dnes rádi ujistili, že se míní výslovně „šekely“, musíme si je někdy domyslet. Násobné číslovky poznáme podle pomocných slov „krok“, „nohy“, „ruce“: „3 kroky“ je 3x, „10 rukou“ je 10x. „Tři tři“ není skóre, znamená to „po třech“, „tři a tři“. Pro některé další typy číslovek se užívají tvary ženského rodu (říkali jsme si, že ženský rod je tvar odvozený, druhotný, vhodný pro abstrakta a pro náš střední rod).

Předložky stejně jako čeština má hebrejština primární čili základní, jednoduché, které mají široký a mnohoznačný význam a používají se často („v“, „do“, …). A také předložky sekundární, odvozené či všelijak složené („kvůli“, „v rámci“). Jejich význam bývá přesnější a jednoznačnější, ale užívají se daleko méně často. Podobně je tomu se spojkami.

Podmínková spojka je vedle vztažné částice a zájmena předmětu další prvek, který může být v hebrejské větě vynechán. Dodejme, že mnoho hebrejských vět se obejde bez slovesa. To vše ale překladatel musí doplnit. Hebrejština je velmi stručný jazyk. Na první pohled je to nápadné už způsobem zápisu, který je velmi úsporný. Ale hebrejština se jako stručná jeví i ve srovnání s aramejštinou, která se zapisuje stejným způsobem.

Možná je nadbytečné připomínat, že interpunkční znaménka v našem smyslu v hebrejské Bibli zaznamenána nejsou. Žádné čárky, pomlčky, vykřičníky ani otazníky. K textu jsou sice připojeny starobylé značky pro ritualizovaný přednes, ale otázková intonace není vyznačena nijak. Naštěstí hebrejština uvádí otázku zvláštní částicí, i když věta nemá žádný tázací výraz. Hebrejština pravděpodobně i tenkrát měla otázky signalizované jen intonací, ale takové z textu nepoznáme; můžeme se tak domýšlet jen z kontextu.

Přestože řečovou intonaci v biblické hebrejštině vlastně neznáme, jazyk Bible působí velmi živým dojmem. Například nám zaznamenal i řadu citoslovcí. Mnoho biblických pasáží ale působí velmi emotivně i bez citoslovcí. V překladech se ne vždy daří všechny emoce přetlumočit. (Poznamenejme však, že na druhé straně působí texty překladů někdy zbytečně přerývaně, když imitují vyjadřovací prostředky, které by přerývaný dojem budit neměly.) Citové působení je důležitý prostředek a Bible ho nijak nezanedbává. Velká část hebrejské Bible, asi třetina, a tedy mnoho důležitých sdělení nám podává formou, která je speciálně vytvořena, aby se dotýkala nitra – formou poetickou.

Poetický text mezi různými biblickými žánry zaujímá zvláštní místo, neboť se dosti liší od prozaického. Zmiňme se o biblické poezii aspoň krátce už proto, že u čtenářů předpokládá jisté zvyklosti a předporozumění, které moderní čtenáři většinou nemají. Poetický text představoval v hebrejštině a ve starověku vůbec (ostatně v mnoha kulturách dodnes) text, který je více propracovaný než obyčejná próza. Jde o text, který dává najevo, že mu autor věnoval mnoho péče. (V naší kultuře by jakousi obdobou mohl být text vědecký, básničky stěží.) Užívá se pro závažná, důležitá sdělení a očekává, že při jeho pročítání si práci dá i čtenář nebo zvýšenou pozornost mu věnuje i posluchač, protože výrazy jsou méně samozřejmé než v próze. Nutno říci, že škála mezi poetickým a prozaickým textem je spojitá, jde o větší či menší míru využití poetických prostředků. Těch bychom mohli napočítat několik desítek, i když ne všechny jsou stejně důležité a především ne všechny se mohou odrazit v překladu. Celou řadu poetických prostředků bychom napočítali i v češtině, třebaže většinu lidí napadne jen rým. V lepším případě také rytmus. Ten nemusí dnes být tak pravidelný, ale je důležitější než rým a české překlady hebrejské poezie by měly usilovat spíše o rytmus než o rým (který v naší podobě hebrejština téměř nevyužívá jako ostatně celé starověké básnictví). Hebrejské poetické prostředky se dotýkají významové struktury (paralelismy, opakování, křížení, …), jazykového znění (rytmus, aliterace, asonance, …) i obraznosti (metafory, přirovnání, personifikace, …) a nalezli bychom i další kategorie.

Výhodou pro překladatele je, že ty nejvýraznější prostředky se promítají do významové struktury tak zřetelně, že se objeví v překladu provedeném téměř jakoukoli metodou. Nejznámější a snad nejdůležitější z nich je paralelismus. Je to jakýsi druh ozvěny, pro starohebrejskou poetickou řeč zcela typický. (V češtině ho kromě biblických překladů známe z litanií.) Tato ozvěna různě zesiluje, potvrzuje nebo obměňuje význam toho, co bylo právě řečeno („posadil se na židli, sedl si na stoličku svou“), jindy řečené staví do kontrastu („posadil se, stát nezůstal“) nebo provádí jiné úpravy. Opakování výrazů má ostatně důležitou napovídací funkci, i když výrazy nenásledují bezprostředně za sebou.

Někdy se dvojice či trojice souvisejících formulací v textu jakoby kříží, A-B-B-A. Vedle toho, že jde o typicky semitské pořadí ve výčtech, zvyšuje se tak soudržnost nějaké jednotky, posluchači umožní strukturu tušit předem a také jako u většiny poetických prostředků může zdůrazňovat vůdčí myšlenku. Leccos napoví, podaří-li se nám identifikovat klíčová slova.

Stejný či podobný výraz někdy jakoby uzávorkuje části básnického textu do celistvé jednotky, jakési sloky. Hranici širší významové jednotky může také vymezit ostrý přechod, např. změna gramatické osoby anebo odložená pointa, třeba odpověď na otázku kladenou dříve. Hranice jednotek mohou samozřejmě být vymezeny i zcela formálními prostředky.

Další prostředky, které do českého překladu proniknout mohou a vlastně by měly, jsou různé druhy obrazných obratů, které většinou lidé souhrnně nazývají metafory, třebaže druhů je více. Některé z nich se v domácí poezii tolik nevyužívají, např. merismus, kdy dva pojmy stojící jakoby na opačných pólech zahrnují vše, co se nalézá mezi nimi. „Hory a údolí“ označuje celou zem, „hlava i pata“ celého člověka. Také je důležité vnímat a znát biblické symboly a narážky; ty ale písmáci většinou znají. Poetické účinky (tj zejména působivost) zvyšuje také buďto nadsazování (abych neřekl ‚přehánění‘, básník má jiné motivy) nebo naopak to, že se řekne méně, slova se nedořeknou (báseň je účinnější, dořekne-li je posluchač sám) a myšlenky se ponechají otevřené. Jistá míra neurčitosti, neexplicitnosti či přímo dvojznačnosti básnickému účinku prospívá a bylo by škoda, kdyby překladatel se snažil všechno domyslet, doříci, určit a vyslovit. Týká se to nejen myšlenek, ale i gramatiky a výběru lexika. Právě tam nejspíš mohou překladatelé a redaktoři mít snahu gramatický a textový problém vyřešit, ale v poezii může být dvojznačná nebo nejasná gramatika záměr stejně jako výběr či tvar jednoho slova tak, aby naznačilo slovo jiné. Není nutno hned předpokládat porušení textu.

Hebrejská poetická řeč samozřejmě disponuje i rozmanitými formálními prostředky, které se do českého překladu nejspíš nedostanou, a i kdyby přes rozdílnost jazykového materiálu pronikly až ke čtenáři, nemusely by být rozpoznány anebo správně oceněny. Jsou to různá opakování hlásek podobně jako v poezii české. Některé prostředky z české poezie neznáme, např. určitá písmena na začátku veršů. I kdyby se překladateli podařilo začínat verše postupně na a…, b…, c…, i ti čtenáři, kteří by si toho všimli (posluchači sotva), by asi nepochopili, že nejde o samoúčelnou hříčku, ale o prostředek, jak rozčlenit verše a spojit strofy. Hebrejská poezie nemá metrum v našem striktním smyslu, nicméně rytmus a délka veršů byla vnímána a nějaký podobně působící nástroj potřebuje poezie i v překladu.

Protože ale většina zvukových prostředků je nepřenosných, některé jejich funkce (členění, soudržnost, upozornění na hlavní myšlenku nebo na souvislost s ní) by měly převzít prostředky, které je náš čtenář poezie naučen vnímat (rým, asonance nebo hlásková instrumentace, podobné znění slov a vět, grafická úprava). Posluchač starověké poezie byl také vnímavý na celkovou strukturu a členění básně. Grafická úprava českého překladu není tedy nic druhořadého, ale měla by být připravena, aby podporovala účinek básně.

Nejdůležitějším účelem všech těchto prostředků konec konců je zvýraznit hlavní myšlenku textu, a proto je důležité, aby překladatel tyto prostředky jen nekopíroval, ale pochopil jejich funkci a v jazyce, do kterého překládá, nalezl prostředky, třeba jiné, které ale podobně zvýrazní hlavní myšlenku básně. Pokud se mu podaří, aby z básně nejen neučinil rébus, ale navíc aby se její četba stala i potěšením, splnil svůj úkol víc než dobře.

Věnujme ještě několik řádek aramejštině, přestože co bylo řečeno výše o hebrejštině, většinou platí i o tomto blízce příbuzném jazyce.

Zájmena 3. osoby („on, ona, oni, ony“) lze užívat i jako sponu „jest“ (také výraz „existuje“ lze tak užít). Většinou se spona vynechává podobně jako v hebrejštině, ale v aramejštině o něco častěji než v hebrejštině se spona uvádí.

Vlastnosti podstatných a přídavných jmen (formálně jsou totožná s podstatnými) se podobají hebrejským. (Snad s tím rozdílem, že tvar určený členem tvoří jedno slovo, to ale na překlad nemá vliv. Narozdíl od pozdějších fází aramejštiny zůstává tvar se členem určený. Cizí slova tuto příponu členu nemívají, a tak jsou na první pohled patrná jako cizí. Např. některé hudební nástroje v Da 3,5nn takto prozrazují svůj nearamejský, řecký původ. Biblická aramejština má mnoho cizích slov: řeckých, perských, akkadských, hebrejských a jiných.) Číslovka „jedna“ občas nahrazuje neurčitý člen, ale to spíš až později. Dvojné číslo je řídké a splývá s množným. Formulace „jeho-boty otcovy“ bývá častější, byť jiná připojení neshodného přívlastku stále převažují. Častěji než v hebrejštině se na zdůrazněné substantivum na začátku věty odkazuje zájmenem uvnitř věty – „Tento dům, zbořil ho“ – a není to vyšinutí z větné vazby (to by bylo jen v překladu).

Zdá se mi, že aramejština častěji užívá více různých spojek než hebrejština, i podřadících (je v tom tedy blíže evropským jazykům). Nicméně asi nejoblíbenější je jedna významově dosti široká: „který“, „že,“, „protože“, „aby“ (a má ještě další významy a funkce).

Aramejština nedisponuje oním starohebrejským prostředkem pro spojování slovesných sekvencí do jedné dějové linie. K žádnému zdánlivému prohození časů tam tedy nedochází (podobně jako také v pobiblické hebrejštině). Tuto funkci poněkud nahrazují řetězce participií. Rozdělení sféry slovesných časů na minulost a budoucnost je ale podobné jako v hebrejštině, jen užití participia je zřetelně častější, zejména pro děje současné, opakované, nedokonavé anebo prostě následující jeden po druhém. Pomocným slovesem a participiem se snadno vyjadřuje několik průběhových časů (jako je známe např. z angličtiny). Tato možnost je i v hebrejštině, ale tam se tak často nevyužívá. Mám dojem, že aramejština častěji užívá pasiva (i když 3. os. mn. č., „oni“, se v té funkci užívá také –„Co dávají?“), takže aktuálnost či opakovanost děje může být velmi zřetelná.

Aramejština má volný slovosled jako hebrejština. Pořadí větných členů je vždy nutno věnovat pozornost; volný slovosled totiž není libovolný. Slovosledné zvyklosti jsou opět jiné než v češtině a trochu se liší i od hebrejštiny. Sloveso na začátku, tak typické pro hebrejštinu, není v aramejštině časté. (Možná i proto, že aramejština nemá onu hebrejskou posloupnost dějů.) Typicky stává na začátku předmět nebo jindy podmět. Tak se sloveso někdy ocitá až na konci věty.

Mezi způsobem, jak význam strukturuje čeština, a mezi gramatickým myšlením hebrejským a aramejským bychom našli rozdílů více a sestavit jejich úplný seznam asi není ani možné. Pro čtenáře českých překladů z biblických jazyků je důležité mít na mysli, že některé exoticky působící formulace jsou v těchto jazycích normální a někdy jediný možný způsob, jak myšlenku vyjádřit. Pro překladatele je důležité rozpoznávat, který způsob, ať exoticky působící či nikoli, je v překládaném jazyce normální, a ve kterých případech jde o neobvyklé, nesamozřejmé vyjádření. Teprve formulaci, která není ani v překládaném jazyce běžná, lze oprávněně překládat neběžnou formulací českou. V takové formulaci lze hledat nějaké zvláštní, nesamozřejmé významy. I v češtině důležité myšlenky rádi ozvláštňujeme, i v češtině můžeme mít potíže vyjádřit myšlenky, které nepatří mezi všední. Biblické jazyky jsou na tom podobně. Naproti tomu vyjádření obvyklá a přirozená by překladatel neměl zbytečně exotizovat, aby nezavdával čtenáři důvod hledat v takových neobvykle znějících formulacích neobvyklé významy, které tam nejsou. Obsáhlejší gramatiky a speciální studie pomohou v rozpoznání celé řady přirozených jevů, ale co je normální a co není, se nakonec nejlépe rozeznává až po delší čtenářské zkušenosti. Pročíst mnoho textu dříve, než se přistoupí k překládání, je asi nejspolehlivější prostředek, jak se naučit nepovažovat za zvláštní, co není, a odhalit, co zvláštní opravdu je.