Zaměřím se na to, zda existují literární nebo teologické zdroje před Miltonem (tedy před 17. stoletím), které výslovně spojují pád Satana s osobou Ježíše Krista – konkrétně s jeho vyvýšením, postavením jako Božího Syna nebo podobnými motivy, které by mohly vyvolat Satanovu žárlivost a vzpouru.

V samotném biblickém kánonu před Miltonem není výslovně uvedeno, že by Satan padl kvůli žárlivosti na Krista. Bible mluví o pádu „Lucifera“ obrazně (Iz 14, Ez 28) a Nový zákon zmiňuje pýchu ďábla (1Tim 3:6) či že „ďábel zhřešil od počátku“ (1J 3:8). Ani popis války v nebi v Zj 12 explicitně nespojuje Satanovu vzpouru s Kristem – byť někteří to interpretovali tak, že drak v Zj 12 chtěl zničit nově narozeného Mesiáše.

Jediný náznak motivu žárlivosti je deuterokanonická Moudrost 2:24:

Žárlivostí ďáblovou vešla smrt na svět…

Raní křesťané to vztahovali spíše na závist vůči člověku (viz dále), nikoli výslovně na Krista.

Adversus haereses (cca 180 n.l., orthodoxní patristický spis)

Irenej učí, že příčinou pádu ďábla byla závist vůči člověku. Ďábel prý žárlil na to, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu s potenciálem dosáhnout zbožštění. Irenej píše, že „ďábel, patřící mezi anděly ve vládě nad povětřím,… stal se závistivým vůči člověku a odpadl od Božího řádu“ (The Unification Doctrine of the Fall and the Writings of Irenaeus of Lyon – A Publication of the HJ International Graduate School for Peace and Public Leadership). Tuto závist označuje za motiv, proč Satan svedl prvního člověka k pádu. Nejde tedy přímo o žárlivost na Krista, ale spíše na postavení a určení člověka v Božím plánu (který křesťané chápali tak, že bude naplněn skrze Krista).

Tento motiv závisti vůči lidem se vyskytuje u více církevních otců: podobně Tertullian (2.–3. stol.) učil, že Satan zhřešil závistí a byl kvůli ní svržen (1-2-2 Satan In The Thought Of Irenaeus And Tertullian);

Laktantius (3.–4. stol.) zase píše, že had „ze závisti vůči člověku, který byl učiněn nesmrtelným, přiměl ho ke přestoupení Božího příkazu“ (Lactantius: Divine Institutes - Christian Classics Ethereal Library). Ve všech těchto raných ortodoxních textech jde ovšem o žárlivost vůči člověku (stvořenému k Božímu obrazu a milovanému Bohem), nikoli explicitně vůči Kristu. Tento výklad byl v patristické tradici přítomen (zejm. na základě Mdr 2:24), ale nebyl univerzální – jiní Otcové (např. Augustin) kladli důraz spíše na prvotní pýchu Satana a možnost závisti jako prvotního hříchu odmítali (Lucifer - Wikipedia).

Závist vůči Kristu samotnému jakožto výslovný důvod pádu se v kanonických ani raně patristických textech nevyskytuje – tento motiv byl tedy v rané ortodoxní teologii spíše implicitní a sekundární (odvozený z ďáblovy závisti vůči Božímu plánu s lidmi).

(1.–3. století?, apokryfní spis)

Tento raně křesťanský (pravděpodobně na židovských motivech založený) apokryf explicitně líčí příběh Satanova pádu v souvislosti s člověkem. V několika verzích (řecké, latinské, slovanské aj.) Satan vypráví, že odmítl uctít Adama na Boží příkaz a proto byl svržen. Například v latinské Vita Adae et Evae Satan říká:

„Nechtěl jsem se klanět Adamovi… já jsem starší než on. Proč mám jemu podřídit svůj řád?“

– a z této pýchy a závisti vůči novému Božímu stvoření upadl se svými anděly. Ačkoliv Kristus zde není jmenovitě zmíněn, v křesťanské interpretaci je Adam často chápán jako „předobraz“ Krista. Myšlenka, že Satanova vzpoura souvisela s odmítáním úcty k bytosti, v níž se odráží Boží obraz (a do níž Bůh jednou vstoupí), je tedy v tomto apokryfu přítomna implicitně. Tento motiv je ústřední pro daný apokryf (vysvětluje původ ďáblovy nenávisti k lidem), avšak protože spis není kanonický, zůstal na okraji oficiální teologie – ovšem výrazně ovlivnil lidové podání příběhu pádu andělů v pozdějších dobách.

Doklady této tradice nacházíme i mimo kánon – např. v židovské a islámské literatuře:

Korán 7:11 aj. zmiňuje, že Iblís byl vyhnán právě proto, že se odmítl poklonit Adamovi. To naznačuje, že tento apokryfní motiv byl rozšířený, třebaže v Bibli samotné není.

(syriacký apokryf, cca 6. stol.)

V křesťanském Orientu se tradoval podobný příběh v rámci Knihy jeskyně pokladů připisované efremovské škole. Vypráví, že když Bůh stvořil Adama a oslavil ho, nařídil andělům, aby mu prokazovali čest. „Kníže nižších andělů“ však Adama spatřil v takové slávě, že na něj pojal žárlivost, a odmítl se mu poklonit (The Revolt of Satan, and the battle in Heaven [Part 7]). Prohlásil:

„Není správné klanět se tvoru z prachu… je vhodnější, abyste se klaněli mně, neboť já jsem z ohně a ducha!“

Tím se svévolně vzepřel Bohu a strhl s sebou zástup andělů. Opět jde výslovně o žárlivost vůči člověku (Adamovi), kterému Bůh prokázal zvláštní přízeň. Kristus zde zmíněn není – děj se odehrává před pádem člověka – ale křesťanští čtenáři v tom mohli vidět, že andělský vůdce odmítl Boží záměr, v němž má lidská přirozenost (sjednocená s Bohem v Kristu) převyšovat anděly.

V syriacké tradici byl tento motiv poměrně významný (srov. i spisy sv. Efréma, které obraz pádu andělů kvůli člověku rozvíjejí poeticky). Pro církev jako celek však šlo o okrajovou, apokryfní legendu – autoritativní učení církve to nebylo, byť v lidové víře a pozdějším umění (legendy, hry) sehrála značnou roli.

(12.–15. století, ortodoxní tradice)

Ve vrcholném středověku začali někteří teologové systematičtěji uvažovat, v čem konkrétně spočívala zkouška andělů, při níž část z nich (v čele s Luciferem) zhřešila.

Jedna vlivná teologická opinie (rozvíjená zejména od 13. století dál, u některých scholastiků) tvrdila, že Bůh andělům už na počátku odhalil plán vtělení svého Syna. Andělé měli poznat, že druhá Božská osoba se v čase stane člověkem – Ježíšem Kristem – a že i jako člověk bude jejich Pánem, kterému se mají klanět. Podle těchto theologů se dobří andělé s radostí podřídili a uctili tajemství vtělení, zatímco Lucifer pojal pýchu a odpor. Nelíbilo se mu, že by Bohočlověk – z jeho pohledu „nižší tvor“ (člověk) – měl mít nad anděly přednost. Usoudil, že jestli se má Bůh stát tvorem, „slušelo by se, aby přijal spíše andělskou než lidskou přirozenost“ (Pondering the gift of our guardian angels – Catholic World Report). Ze žárlivosti vůči tomuto Božímu záměru a z odmítnutí sloužit vtělenému Slovu se pak Lucifer se svými stoupenci vzbouřil (Pondering the gift of our guardian angels – Catholic World Report). Tato myšlenka výslovně spojuje Satanův pád s osobou Krista: andělé padli, protože nechtěli uctívat Krista jako člověka. Nejvýznamnější středověcí učitelé (např. Tomáš Akvinský) sice dávali přednost vysvětlení pádu andělů pýchou obecně a možnost předem zjeveného vtělení spíše opatrně zvažovali (Akvinský připouští, že možná andělé od počátku věděli o budoucím Kristu, ale nebylo to pro něj jisté – viz Summa Theol. I, ot. 57, a.5).

Nicméně řada pozdně středověkých teologů tuto „christologickou“ verzi přijala a rozvinula. Např. františkánská teologie (zdůrazňující, že Kristovo vtělení je středem celého stvoření) tíhla k názoru, že andělé byli stvořeni právě pro službu vtělenému Kristu – tudíž odmítnutí Krista bylo kořenem pádu padlých andělů. V pozdní scholastice 15. století se tento motiv stal poměrně rozšířeným (byť ne definovaným dogmatem).

V některých textech se objevuje i doplněk, že andělé dostali zjeveno také předurčení Panny Marie (té „Ženy oděné sluncem“ ze Zj 12) jako Matky Boží – a pyšní andělé se odmítli pokořit i před představou „Královny vší tvorstva“ (tj. i před Marií jakožto budoucí matkou Krista). Tento prvek zmiňuje např. středověká mystika Bl. Mária z Agredy (17. stol.), která ve svých zjeveních líčila, že Lucifer nechtěl sloužit ženě z níž by se Bůh narodil (Pondering the gift of our guardian angels – Catholic World Report). Celkově tedy ve středověké latinské teologii existoval motiv pádu andělů kvůli odporu k vtělení, avšak šlo o spekulativní okrajovou teorii. Nebyla univerzálně přijímána – mnozí církevní autoři ji vůbec nezmiňují a soustředí se na pýchu obecně. Výraznější vliv ale měla v lidové a umělecké tradici (viz níže).

Motiv Satanova pádu kvůli odmítání Krista či člověka se promítl i do středověkých legend a her. Například některé středověké mystériní hry o stvoření světa a pádu andělů zachycují Lucifera, jak se pyšně odmítá klanět nově stvořenému člověku (Adamovi) či Božímu nařízení. Dochované anglické cykly (14.–15. století) v hráchi Fall of Lucifer ukazují Lucifera, jenž se vyvyšuje nad „Adamovy potomky“ a je za to svržen – což zjevně vychází z apokryfního motivu (uctívání Adama).

Nizozemská tragédie „Lucifer“ od Joosta van den Vondela (1654) – sepsaná těsně před Miltonem – pak přímo zobrazuje Lucifera žárlícího na to, že Bůh hodlá povýšit lidskou přirozenost (skrze vtělení a oslavení Krista a Marie) nad anděly; Lucifer v této hře pronáší, že „raději bude kralovat v pekle“ než sloužit Bohem vyvýšenému člověku. Tyto příklady ukazují, že ještě před Miltonem byl daný motiv v křesťanské kultuře přítomen – zejména v populárních a uměleckých zpracováních příběhů o pádu andělů, i když nepatřil do oficiální dogmatiky.

(2.–13. století, heretické)

Paradoxně ve většině známých heretických či neorto­doxních křesťanských kosmologií se motiv žárlivosti na Krista nevyskytuje nebo hraje zanedba­tel­nou roli.

Např. gnostické texty (jako Apokryf Janův apod.) líčí pády duchovních bytostí odlišně – často je „ďábel“ ztotožněn s Demiurgem (nižším bohem) a jeho vzpoura spočívá v uzurpaci božství a tvoření hmotného světa. Nejde o spor kvůli Kristu, spíše o nevědomost a pýchu odtrženou od pravého Boha.

Podobně bogomilská či katařská mytologie (12. století) v Interrogatio Iohannis vypráví, že Satanail byl původně nejvyšším andělem, ale zatoužil sám být Bohem a stvořil hmotný svět – o Kristově vyvýšení či vtělení v tomto kontextu není řeč.

Tyto heterodoxní tradice tedy nezdůrazňovaly téma odporu vůči Kristu; spíše měly vlastní vysvětlení původu zla (dualismus atd.). Motiv „Satan žárlil na Krista“ je v nich marginální či chybí. (Např. Katarům byl Kristus čistě duchovní bytostí světla, zatímco Satan stvořil hmotu; jejich konflikt byl v jiné rovině než žárlivost.)

Až novější náboženské směry mimo hlavní proud křesťanstva rozvinuly myšlenku bratrského soupeření Satana a Krista. Např. mormonismus (19. století, považovaný křesťanskými církvemi za heretický) učí, že Lucifer a Ježíš byli duchovní „bratři“ a Lucifer padl, protože žárlil na Ježíše, kterého Bůh Otec vyvolil jako Spasitele lidstva místo něj. Tento motiv ale vzniká až dlouho po Miltonovi. V rámci předmiltonovských zdrojů tedy žádná významná heretická sekta výslovně neučila, že Satan padl kvůli odporu ke Kristovu vyvýšení. Spíše to byla tematika apokryfů a ortodoxních spekulací.

Před 17. stoletím se tedy myšlenka Satanovy vzpoury z žárlivosti vůči Kristu objevuje především mimo kanonický proud – v apokryfních vyprávěních (kde Satan žárlí na Adama, potažmo na budoucí vtělení Boha), a v teologických teoriích a lidových legendách středověku. Žádný kanonický text ji explicitně neobsahuje a církevní otcové ji formulovali jen nepřímo (jako závist vůči lidem). V patristické a scholastické ortodoxii zůstával tento motiv okrajový – primární příčinou pádu Satana byla obecná pýcha, od níž se případná závist odvozovala (Lucifer - Wikipedia). Pokud už se závist zmiňovala, mířila nejčastěji vůči člověku jako takovému (a jeho budoucímu zbožštění v Kristu).

Explicitní spojení s Kristem – totiž že Satan se vzepřel kvůli odmítnutí sloužit vtělenému Božímu Synu – bylo rozvinuto až ve středověkých apokryfech a úvahách. Tam mělo jistý význam pro strukturu daných příběhů a teorií, ale v rámci celé křesťanské tradice zůstávalo spíše marginálním vysvětlením. Teprve Milton a jemu současná barokní literatura učinily z tohoto motivu široce známé téma, avšak před Miltonem pro něj existovaly jednotlivé literární a teologické precedenty, jak je uvedeno výše (Full text of “Milton Alan Rudrum”) (Pondering the gift of our guardian angels – Catholic World Report).

Raně patristické:

• Irenaeus, Adv. haer. V, 23;
• Lactantius, Div. inst. II, 9 (Lactantius: Divine Institutes - Christian Classics Ethereal Library).

Apokryfy

• Vita Adae et Evae (Lat.), 12–16;
• Apocalypse of Moses 2:1–5;
• Cave of Treasures 4–7 (The Revolt of Satan, and the battle in Heaven [Part 7]).

Scholastika:

• Bonaventura, Comment. in II Sent. dist. 5, q. 2;
• Duns Scotus, Ordinatio II, dist. 8, q. un.;
• Zanchius (16. st.) cit. in (Full text of “Milton Alan Rudrum”).

Mystéria: Chester Plays (15. st.), Fall of Lucifer.

Heretické mýty: Interrogatio Iohannis (ed. Wake, 12. st.).

Podrobně rozebírá motiv například Arnold Williams, “The Motivation of Satan’s Rebellion in Paradise Lost” (Full text of “Milton Alan Rudrum”).